Memorování versus inteligence – boj o styl výuky na českých školách

Memorování versus inteligence – boj o styl výuky na českých školách

Už od císařství Franze Josefa, alias Franty Pepy Jedničky prý má česká země prvotřídní vzdělání. Pak přijdete do školy a vaše paměť dostane brutální čočku. Nejdřív vyjmenovaná slova, násobilka, vzorečky, letopočty a ze slov o logickém uvažování a spojování si faktů do souvislostí zůstane jen ohlodaná mršina.

Je proto na místě se ptát, proč tomu tak je a jestli by to nešlo lépe. Studenti ze zahraničí nám ukazují tamější formy vzdělávání – týmové projekty, exkurze, diskusní semináře, řečnické souboje, úvahy a eseje, ale u nás vždycky skončíme u testů, ústních zkoušek a semestrálních prací.

Jako první obviňujeme setrvačnost. Na základce nás učila „nějaká důchodkyně“, která zkrátka novější trendy nepochytila. Stejná paní ale učila i vaše mladší učitele a ukázala jim tak vzor, který budou oni později chtě nechtě opakovat.

Abychom však učitelům nekřivdili, musíme do srovnání zařadit i profesory „mladé duchem“. Ty, kteří své hodiny vedou jako rokování, podporují budování argumentových struktur a vše zakončí jednostránkovým textem na téma s blízkým vztahem k probírané látce. Stručnost je přeci taky důležitá, ne?

Na mnoho sporných bodů však ani tito vizionáři neobjevili lék. Jak si ověřit nabyté zkušenosti? V eseji se může projevit tvořivost, pečlivý výběr zdrojů i smysl pro stylistiku, ale i talent pro opisování nebo hledání synonym. Osobní pohovory zase nejsou reálné z časových důvodů – věnovat byť jen půl hodinky každému studentovi by se kantorům zatraceně protáhlo a jistě by se našel někdo, kdo by se vymluvil na špatné komunikační dovednosti. Ústní zkouška se špatně archivuje…

Je to tedy na nás, na studentech, vydupat si vlastní styl výuky – buďte neústupní, ptejte se, nenechte se odbýt a mějte na paměti, že to skutečně děláte pro sebe. Bohužel až v praxi zjistíte, že učení smysl mělo, jen jeho forma byla realitě vzdálená.